Ahoj.
Nechci jednou umřít bez toho, aniž by lidé věděli, co pro mě znamenali.
Když jsem přečetla citát: "Kdybyste mohli zavolat jednomu člověku před svou smrtí, kdo by to byl a co byste mu řekli? A na co čekáte?" volala jsem kámošce - Dáji. Poděkovat za to, co pro mě udělala, když jsem byla nejvíc v háji. A hned tomu člověku projasníte den.
Nevím, kdy mě srazí autobus, spadne mi na hlavu cihla nebo se se mnou utrhne balkón.
A tak jsem nějak začala psát, za co jsem svým rodičům vděčná a co za vzpomínky z dětství si budu navždy pamatovat.
Byly to takové ty "hlouposti" - den, kdy na mě doma čekala nová knížka Dívky v sedlech, aniž bych měla svátek nebo narozeniny. To, že nám s bráchou nikdy mamča nenadala, když jsme jako malí překáželi v kuchyni. Esemeska "moje malé děvčátko, věř ve svou šťastnou hvězdu". Jak mě táta učil jezdit na kole.
Nakonec toho byly tři strany popsané drobným písmem a ještě jsem nevypsala všechno.
Vytiskla jsem je a dala do dózy s potiskem slunečnic - mých oblíbených kytek. :)
Když jsem přišla domů, našla jsem mamču a taťku (!) jak nad těmi poznámkami brečí a od slz prosakuje ubrus.
Jo, stálo to za to.
Moc děkuju!! Někdy jeden úsměv zachrání tolik a já jsem strašně ráda, že sdílím život s těmi, s kým ho sdílím, každýmu, kdo se na mě usmál, každýmu, kdo mi řekl vlídný slovo, stiskl ruku nebo napsal povzbuzující esemesku - jsem opravdu vděčná!